Konečně jsme se dočkali našeho velkého výletu do Melbourne. Cíl prvního dne byl jasný – Grand Prix v Albert parku. V neděli jsme si přivstali, hodili na ramena svých pár švestek (víc jsme toho totiž kvůli letadlu ani mít nemohli) a vyšlápli jsme si to směrem na vlak. Zaplatili jsme nekřesťanských 30 doláčů za jízdu na letiště, bohužel jiná levnější možnost dopravy tu není. Vyzvedli jsme si letenky a pak už jen čekali na „mašinu“ od Tiger airlines.
Let trval hodinku a pár minut. Na letišti v Melbourne nás z letadla vyhodili rovnou na letištní plochu, do příletové haly jsme se ani nedostali. Terminál 3 je totiž přestavěná nákladní hala. Jakožto nízkonákladoví cestující jsme museli po svých dojít před terminál 2, kde jsme našli bus, který nás odvezl přímo do místa našeho ubytování. Na Elizabeth Street se nachází celkem pěkný backpacker (ubytování pro cestovatele), kde jsme měli zamluvený pokoj pro dva.
Odložili jsme tu jen ty nejtěžší věci a pak honem rychle vyrazili na tramvaj do Albert parku. Nevím, jak je to možné, ale nezabloudili jsme a nasedli dokonce i do správné tramvaje. (Filip: Já vím, jak je to možné!) Nu holt domácí příprava tentokrát nebyla podceněna. Dokonce jsme vystoupili i u správné brány.
Náš obyčejný lístek nám umožnil vstoupit do ráje F1 několika branami, jen Gate 1 pro nás byla tabu. Tam na tribunách seděli jinčí hosté (třeba můj boss z Ogala). Do areálu jsme dorazili asi 4 hodiny před zahájením velkého závodu, takže jsme měli spoustu času na prošmejdění většiny zatáček a rovinek závodní dráhy.
Jen jsme si pořádně nemohli vybrat, kde zůstaneme. Nad hlavami nám přelétaly stíhačky, akrobatičtí letci a nakonec i Airbus A380. To už nám začalo být jasné, že musíme najít pořádné místo.
V tu chvíli jsme tu narazili na kámoše ze školy a pár minut na to na Filipovu kamarádku ze střední školy. Jooo svět je malý. Takže bylo vybráno, zabrali jsme strategickou pozici v druhé zatáčce u obří obrazovky. V pět hodin závod začal. A taky začalo pršet. Krom zarvaných špuntů v uších jsme na sebe ještě tedy museli navléci pláštěnky.
Průběh závodu jste jistě sledovali pěkně na gauči u televize, takže není třeba připomínat, že díky nepříznivému počasí byl vskutku zajímavý. Fanoušci McLarenu byli všude kolem nás, takže jsme neměli strach, že bychom dostali výprask od Ferrariáků či Redbulláků či fanoušků ostatních týmů. Jízda formulí trhala uši, a to i se špuntama.
Zhruba po 38. kole nám začali koprnět dolní končetiny a krční páteř přestávala ovládat rychlý pohyb zprava doleva. Nicméně počasí se umoudřilo a my ve zdraví vydrželi až do konce závodu.
Když už bylo jasné, že na stupínku vítězů stane Button, Kubica a Massa, fanoušci byli vpuštění na závodní dráhu. Takové davové šílenství jsme ještě nezažili. Všichni začali sprintovat směrem k cílové rovince, aby stihli hochy při předávání trofejí a sprchu z šampaňského. V jednu chvíli jsme běželi také, atmosféra nás strhla.
Po několika vteřinách nám ale bylo jasné, že do cíle nestihneme doběhnout včas, takže jsme se zastavili u obří obrazovky a předání cen vítězů pozorovali odtud.
