Třetí den jsme brzy ráno vyrazili do národního parku Watarrka, kde se nachází Kings Canyon. Je to ohromná pískovcová roklina, skály jsou až sto metrů vysoké. Na některých místech jsou vidět zkameněliny mořských tvorů a stopy moře, které tu bylo před tisíci lety.
Po další stovce kilometrů jsme vystoupili do snad ještě většího vedra než na Uluru. Mouchy tu byly ještě drzejší. Už jsme nevěděli jak se jich zbavit, tak jsme na ně začali alespoň pořádně nadávat. První kratší procházka vedla podél skoro vyschlého potůčku, kde byly pozůstatky starých ohrad, kam farmáři naháněli dobytek, aby se napil.
Po ranním „zahřátí“ svalíků jsme se přesunuli až k samému kaňonu. Teplota se blížila k 35 stupňům, a tak jsme dost zvažovali, zda máme jít náročný track po hraně kaňonu. Nakonec jsme natočili flašky vodou a vyrazili do výšin. Výstup to byl náročný. Po prvních pár metrech už z nás zase chrčel pot. Podobně na tom byli i ostatní turistíci.
Filip mě začal po pár kilometrech proklínat, nakonec si ale taky vychutnával panorámata.
V půlce už jsme toho měli plné kecky, museli jsme začít šetřit vodou. Terén se nelepšil, slunce nás pěkně opejkalo. Už nám to ale bylo jedno, i ty pitomý mouchy jsme přestali odhánět.
Příroda se vyřádila, uprostřed pískovcových skal jsme našli oázu s vodou a palmami. Na okraje jsme se moc neodvážili, přeci jen to byla výška jak blázen.
Po šesti kilometrech jsme se konečně dobrali konečnému sestupu a dost jsme si oddychli. Museli jsme se pořádně zregenerovat ve stínu a doplnit tekutiny. Za normálních okolností bychom šest kiláků zmákli bez problémů, v těchto drsných podmínkách nás to ale skolilo. Po odpočinku jsme zase sedli do auta a hurá směr Alice Springs.
Filip řízení na levé straně zvládá naprosto bravurně, takže tentokrát jsem se volantu chopila já. Ze začátku to byl zvláštní pocit řídit velkou obludu. Největší problém byl udržet se při dělící čáře. Po desítce kilometrů jsem to už zvládala. Jooo, ale jakmile jsme se dostali do města, tak to začal být docela horor. Křižovatka, blinkr – sakra práce, to jsou stěrače. Všechny mouchy se dokonale rozmazávají po celém předním skle. Přestávám vidět ven. Podřadit. Kde je ale ta řídící páka, aha vlevo. Šup a je tam červená. Tak jsme to nestihli. Ve svízelné situaci toho bylo nějak moc najednou. Také jsem v průběhu své jízdy promarnila dva životy, čehož ještě teď hrozně lituji. První patřil překrásnému leguánkovi, který vypadal z dálky jak klacek, druhou smrt jsem způsobila nepozornému ptáčkovi. Ještě že jsme nepotkali klokany nebo velbloudy!
Tentýž den jsme bohužel nedorazili až do Alice Springs, ale museli jsme přespat na odpočívadle. Ráno jsme plni sil zase vyrazili a první zastávkou se staly krátery po spadlém meteoritu. Místo se jmenuje Henbury Meteorites Conservation Reserve. Celkem je tu dvanáct kráterů od meteoritu, který dopadl na zem před několika tisíci lety. Říká se, že původní obyvatelé tento úkaz viděli na vlastní oči.
Cesta sem už nebyla vyasfaltovaná. Pro Ozíky je to ale naprosto normální a po takových silnicích si jízdu vychutnávají.
Pohoří MacDonnell je tvořeno zbytky erodovaných pradávných hor. Je tu spousta studánek a krásných tras na prozkoumání. Na fotce je Simpsons Gap, jedna z našich mnoha zastávek. Docela tu foukal vítr, málem mi uletěl klobouk.
Protože tu moc často neprší, s mosty se u nikdo netrápí. Když se řeka konečně zaplní vodou, nechá se jí volný průtok třeba i přes silnici. Chtěli jsme si to vyfotit a jaksi jsme při tom zapadli do docela hlubokého písku a nedařilo se nám vyjet ven. Filip tedy začal odhrabávat písek a já hledala klacky, kterými bychom kola podložili. Po chvilce projel kolem nás hodný pán s pořádnou čtyřkolkou. Zapřáhl nás za provaz a ukončil naše trápení . Vytáhl nás cobydup.
Roklina Glen Helen Filipa nadchla tak, že se tu vykoupal.
Do okrových dolů chodili Aboriginci pro barvičky, aby mohli kreslit na stěny v jeskyních. Že se na kamení nemá sahat, jsme si přečetli až při odchodu.
Následující frajer si kráčel po silnici hezky z vysoka. Měl štěstí, že řídil Filip.
Městečko Alice Springs nás nemile překvapilo. Čekali jsme, že tu najdeme nějaké staré domečky jako ve filmech z divokého západu. Ve skutečnosti je to město plné nových domů a snad všech australských obchodních řetězců. Aboriginci do tohoto moderna moc nezapadají. Žijí si pořád tak nějak po svém. Sice mají na nohou adidasky, v krámu platí kartou, nejlépe jim ale je v přírodě, kde jsme je často viděli ležet u řeky nebo sedět pod stromem.
Nakonec jsme ale objevili alespoň kousek novodobé australské historie – místo, kde byl postaven první telegrafní stožár v roce 1872. Díky telegrafu došlo k osídlení středu Austrálie.
Po prohlédnutí ještě nekolika muzeí jsme jeli vrátit campervan do půjčovny a odebrali jsme se na ubytovnu. Večer jsme museli vyvraždit stádo komárů a pak už jsme mohli v klidu usnout na pevné posteli.
