Ve středu ve čtvrt na šest večer jsme oficiálně opustili Sydney. Celý den nám nebylo moc do smíchu, a když došlo k poslednímu loučení se spolubydlícími, neubránili jsme se slzám. Museli jsme se uklidnit tím, že něco hezkého končí, ale nové pěkné věci pro změnu začínají. No, i když nevím, zda tedy začátek našeho cestování byl zrovna pěkný. V sedm večer jsme dorazili na letiště do Melbourne. Let do Alice Springs byl naplánován až na sedmou hodinu ranní, tím pádem jsme museli přenocovat na letišti. Nejdřív jsme si říkali, že to bude v pohodě, najdeme nějakou klidnou lavičku a jako homelesáci se zabydlíme a pěkně se vychrupkáme. Tak první problém už bylo jen najít tu správnou lavičku. Letiště jak blázen a nikde žádná rozumná lavička?! Dobrá, usteleme si tedy na zemi. Po půl hodině snahy o spánek jsme se museli kvůli hrozné zimě z klimošky přestěhovat jinam.
Moc se nám zalíbily sedačky u Krispy Kreme, jenže ještě neměli zavřeno. To už jsme byli opravdu hodně unavení a zoufalí, potřebovali jsme akutně spánek. Rozhodli jsme se zkusit blízký motel Formule 1. Po cestě tam jsme pěkně promrzli, v Melbourne snad nemají jaro?! Ti vydřiduši ve Formuli chtěli 109 doláčů za 5 hodin spánku – tak to tedy ne. Jdeme hledat znovu lavičku! Tentokrát jsme si ustlali na luxusních lavičkách v příletové hale hned vedle pásů na kufry. Filip vytuhl okamžitě, já ale vůbec.
Když už mi to konečně začalo jít, zhruba o půlnoci přiletěli blázniví cestující ze Sydney a Brisbane. Hala se okamžitě zaplnila, všichni na nás čučeli jak na blázny. Tak jsme zase sbalili deku a batohy a posunuli se o patro výš k check–in přepážkám. Tam pro změnu makáči něco opravovali, a tak tam pořád pípaly nějaké pracovní plošiny. Naštěstí i přes to všechno se nám podařilo usnout alespoň na dvě hoďky a zbytek jsme doladili v letadle.
Když jsme vylezli z letadla v Alice Springs, okamžitě se nám na ksichty přilepily místní mouchy. Jsou tak neuvěřitelně otravný, pomalý a volejzají všem jen obličeje. Neskutečným způsobem nám znepříjemňovaly všechny výlety. Měli jsme si koupit síťky na hlavy, to víme ale až teď. Před letištní halou jsme čekali, že chytneme nějaký bus do města. Tak to jsme se pěkně spletli. Nikde ani živáčka. Můj brácha by řekl: „Tak tady, tady smrt rozdala karty.“ Na jednom sloupu jsme našli kouzelné sluchátko, ve kterém se ozval pravej Australan a poslal nám taxi.
Vyzvedli jsme si campervan. Je to taková velká obluda od Toyoty s benzinovým motorem 2,4L, který žere jako prase.
Uvnitř se dá ale krásně nocovat. Kromě manuální převodovky a klimatizace v něm je i kuchyňka s vařičem, umyvadlem, mikrovlnkou a ledničkou. V průběhu cestování jsme zjistili, že na plnou nádrž ujedeme tak 400 km, takže jezdíme od pumpy k pumpě a pořád dotankováváme, abychom neskončili sami uprostřed buše. Všechno je tu strašně daleko od sebe, nikde ani živáčka. Mimo Alice Springs není vůbec žádný telefonní signál. Cesty tu vedou odnikud nikam.
V duchu jsme se modlili, abychom opravdu někde neuvízli, to pak člověk může čekat třeba celý den, než projede další auto. Místní benzinky vypadají jak vystřižené z hororových filmů, už tomu jen chybí to, aby někde zpoza rohu vyběhl vrah s motorovou pilou. Na jednom z takových míst jsme potkali starého chlápka s „ochočeným“ dingem, který uměl hrát na klavír a zpívat k tomu.
Již po pár kilometrech jsme pochopili, proč se středu Austrálie říká Red Center. Půda je tu úplně všude poctivě rudá. Moc toho tu neroste, jen samé nízké keře. Před týdnem tu pršelo, takže se příroda hodně zelená. Jinak je tu totiž běžné, že několit let nezaprší. Vedro je obrovské – pořád minimálně 30 stupňů.
A co púvodní Australani – Aboriginci? Žijou tu pořád dost necivilizovaně, divně smrdí a nemůžu si pomoct, ale jsou oškliví.
Po celém dnu jízdy jsme dojeli do Resortu Ayers Rock pár kilometrů od hory Uluru. Zakempili jsme a okamžitě vytuhli.
Druhý den v pět hodin ráno jsme vyrazili na vyhlídku, odkud je vidět Uluru v celé své kráse.
Dali jsme si snídani a pozorovali východ slunce. Když bylo po celé ranní šou, vyrazili jsme přímo k hoře. Celí natěšení jsme hned chtěli vylézt nahoru. Bohužel byl tak silný vítr, že výlez byl uzavřen.
Připojili jsme se tedy k jedné výpravě se strážcem parku. Vyprávěl nám příběh původních obyvatel, jak žili a jak moc dobře jim tu bylo, bohužel jen do té doby, než sem dorazili osadníci z Evropy.
Po této ranní túře jsme se šli znova podívat k výstupu na horu. Tentokrát už byl otevřen. Od hlavy až k patě jsme se namazali krémem s faktorem 30, narazili na hlavu klobouk a čepici, oči zakryli brýlemi a do každé ruky vzali flašku vody (to abychom nezkolabovali dehydratací, jak tady všude vyhrožujou). Filip hodil na krk foťák a hurá nahoru.
První fáze spočívá v tom, vydrápat se po strmém povrchu k prvním záchytným řetězům.
Já tam vyšla bez větších problémů. Filipovi bohužel tak neskutečně klouzaly boty, že nemohl udělat ani krok. Nechtěla jsem na Uluru „umřít“ sama, takže jsem se vrátila. Je nutné říct, že šplhání je opravdu hodně nebezpečné!
Díky našemu brzkému vstávání a ještě časovému posunu o 1,5 hodiny zpět, byl tento den hodně dlouhý. Vyrazili jsme ještě k nedalekým Olgas – Kata Tjuta. Obloha byla azurová, příroda se celá zelenala a hory se červenaly. Naskytly se nám opravdu neuvěřitelné pohledy.
Vydali jsme se na track kolem jedné skály. Filip vypadal, jak kdyby z něj stříkala voda, kterou právě vypil, já jsem funěla jak lokomotiva. Umírali jsme horkem a žízní, přesto to ale stálo za to.
Na Uluru jsme se vrátili ještě večer, abychom udělali další mraky fotek, tentokrát při západu slunce. Hora hrála zase jinými odstíny červené, úžasná podívaná.
Povečeřeli jsme a pak už jsme se zase vydali na dlouho cestu směrem na Kings Canyon. Až do cíle jsme ale nedojeli, přespali na jednom z mála odpočívadel.
Pokračování příště.
Kompletni galerie (Part 47 – Uluru)
