V týdnu jsme se s Kubou domluvili, že v sobotu podnikneme výlet do Blue Mountains. Kuba se ujal role organizátora a výlet naplánoval. Původně nás prý mělo jet něco kolem 10, na nádraží jsme se však sešli jen my tři: já, Filip a Kuba.
Abychom vše stihli, museli jsme si v sobotu trochu přivstat. V půl šesté ráno už teploměr ukazoval 30 stupňů a mně se tak nějak přestalo chtít na výlet jet…
Vyrazila jsem do našeho pekařství pro čerstvou francouzskou bagetu, abychom si mohli udělat svačinu na celý den. Než sem došla do pekárny a zpět, parádně jsem se zapotila. V duchu jsem si říkala, že lepší den na výlet jsme si opravdu nemohli vybrat. To jsem ale netušila, že výlet bude opravdu stát za to. Také jsem se utěšila, že je vlastně velké štěstí, že se nemusím péct v Ogalu. Joo v sobotu to tam prý bylo opravdové peklo na zemi. Venku kolem 4O stupňů – netroufnu si ani odhadnout, kolik bylo v neklimatizovaném Ogalu u grilu…
V sedm jsme se sešli na nádraží, bohužel tedy jen ve slabém počtu, Frantíci asi v pátek večer ponocovali. Cesta vlakem trvala kolem dvou hodin, takže jsme si v klidu stihli vybrat trasu, na které jsme měli narazit na vodopády Wentworth Falls a i se pokochat skalami Three Sisters.
Před začátkem vejšlapu jsme se posilnili v jedné retro kavárničce dobrým kafíčkem a pak už vzhůru do „divočiny“.
Vychutnávali jsme si přírodu.
Cesta byla občas ale docela krkolomná.
Horké počasí tady ani tak nebylo znát, většinou jsme procházeli pod stínem stromů nebo skal. Nádherné výhledy, které nás vždy najednou překvapily, stály za to. Blue Mountains – Modré hory jsou na seznamu světového dědictví UNESCO. Hory jsou v namodralém oparu (proto se to taky blbě fotí), ten se prý tvoří z výparů eukalyptového oleje z listů blahovičníků.
Trochu jsme zabloudili, protože mapa nebyla tak úplně přesná, jak jsme čekali. Nakonec jsme zjistili, že skály Three Sisters odtud neuvidíme. Takže jsme se vydali přímo k vodopádům. Na skály podnikneme další výlet, přeci jen by se to za den nedalo stihnout.
Abychom se dostali k vodopádům, museli jsme sejít neskutečné množství schodů. Představa, že to budeme šlapat zpátky, nás dost zmáhala.
Tady už to bylo trochu jak na Václaváku, spousta zvědavců chtěla na stejné místo jako my. Když jsme dorazili pod vodopád, nemohli jsme se vynadívat. Bohužel fotky nedokážou zachytit tu krásu. Nemohli jsme se toho pohledu nabažit. Voda padala z výšky přímo na nás, jen to bylo tak moc vysoko, že se rozptýlila v malé kapičky a k nám se dostala jen příjemná sprška.
Okolo bylo spoustu menších vodopádů, takže jsme se pěkně vycachtali a postupně nabrali sílu na cestu zpět.
Kupodivu schody směrem nahoru jsme zvládli snáze než dolů. Na vlak už to netrvalo dlouho, posilnili jsme se melounem a pak už jsme jen vymrzli během dvouhodinové cesty ve vlaku. Než jsme dojeli do Sydney, počasí se změnilo o 100 %. Udělala se neskutečná zima, začalo pršet. Joo v počasí aby se tu čert vyznal…
Kompletni galerie (Wentworth falls)
