Dnešní sobotní ráno rozhodně nevypadalo dle předpovědi počasí. Bylo zataženo asi tak na měsíc dopředu a déšť. V tu chvíli jsme začali špekulovat, zda vyrazíme na naplánovaný výlet do Royal National Parku. Naštěstí místní počasí se mění rychleji než si stihneme vyměnit ponožky, takže než jsme se nasnídali, venku se to trochu umoudřilo. Vyrazili jsme na vlak směr Waterfall. Honza naplánoval celou trasu, takže jsme byli zvědaví, co nás vlastně čeká. Po cestě jsme měli vidět vodopády a pěkné tůňky.
Po hodině jsme vystoupili z vlaku a nemohli jsme se rozhodnout, kterým směrem vlastně máme začít. V tu chvíli u nás zastavila panička v autě a něco australsky zažbrblala. My už jsme chtěli odpovědet, že to tu vůbec neznáme a že se na cestu musí zeptat někoho jiného. Ona však svojí větu zopakovala, a to už jsme pochopili, že nám dává radu, kudy se máme vydat do buše. S její pomocí jsme se vydali na jedenáctikilometrovou výpravu.
V první polovině cesty jsme Honzovi vůbec nevěřili a byli jsme přesvědčení, že se ztratíme, dostaneme na kožich od klokanů, uštkne nás had nebo kousne jedovatej pavouk. Jooo takovou buší jsme šli, ale naštěstí žádnou tuto havěť jsme ve skutečnosti nepotkali.
Cestička občas nebyla vůbec vidět a křoviska byla vyšší i než nejvyšší člen naší výpravy, Honzík.
Po pěti kilometrech jsme došli k vodopádům. Tedy byly to spíše vodopády imaginární, po vodě ani stopy.
Menší zklamání jsme zajedli svačinou, obzvlášť Honza se moc těšíl na svůj Big Sendwič. Druhá půlka cesty už nebyla tak drastická, to už jsme si vykračovali po prašné cestě.
Cesta moc nebrala konce a neskutečným způsobem nás tu týraly mouchy. Místní mouchy jsou hrozně pomalý a líný, o to ale více otravný. Přilepí se na obličej a nejdou pořádně odehnat. Na našich opocených čelech to nebylo moc příjemný, některé nás i pěkně pokousaly. Docela unavení jsme došli na vlak a všichni 4 upadli do hlubokého spánku.
Pár fotek jsem si půjčil od Honzy.