Minulý týden v pátek jsem stihla hodně rychle odpovědět na inzerát na gumtree ohledně promotion práce. Hned se mi ozval jakýsi týpek, abych přišla odpoledne na pohovor. V podstatě jsem o práci neměla vůbec žádné informace a nevěděla jsem, co mě čeká. Začalo tedy velké pátraní, kam že se to vlastně mám dostavit. Vytiskla jsem mapu na naší super nové tiskárně, kterou jsme si koupili. To abych mohla tisknout životopisy jeden za druhým. Už nám došla barva, tak z tiskárny toho moc nevymáčkneme.
Odpoledne jsem vyrazila do města. Z Hyde parku mě čekala 1,5 kilometrová cesta pěšky do Kings Cross. Bylo krásné počasí, takže jsem si procházku pěkně vychutnala.
Podle mapy jsem našla ono místo dosti rychle, kupodivu jsem ani nezabloudila. Když jsem se ocitla před jakýmsi podnikem, který měl železné velké dveře, říkala jsem si, sakra to snad není správné místo. Najednou se rozlítly dveře a v nich stál brazilský chlápek a vtáhnul mě dovnitř. Nic moc mi neřekl a usadil mě na gauč a ať prý počkám. Pocity jsem měla dosti smíšené, přepadl mě i strach. Byla jsem sama uvnitř nočního klubu, kde ještě nebylo douklizeno po předcházející noci, všude přítmí, vedro a zpozad vyplouvaly brazilské rozhovory. Takhle jsem tam seděla tak 10 minut, krve by se ve mně nedořezal. Pak se konečně otevřely dveře a vešly 3 holčiny. Po chvilce jsem zjistila, že dvě jsou Češky. Daly jsme se do řeči, začalo být veselo. Dostaly jsme informace o víkendové práci, roznos letáků po Bondi Beach – propagace onoho brazilského podniku. Penízky slíbili pěkný, takže to bereme.
V sobotu jsem musela ráno vyrazit do školy, kde mě čekalo několika hodinové školení o alkoholu – RSA certifikát. Všichni mě varovali, že je to hrozná nuda a vopruz, byla jsem připravená na nejhorší. Tenhle certifikát je třeba mít, aby člověk mohl pracovat v pohostinství, bez toho tu neberou. Takže jsme zaplatili 65 dolarů a v sobotu se mořila. Nakonec to nebylo tak hrozné, prezentace byla občas i zajímavá. Konečný test jsem zvládla levou zadní, teď už jen sehnat tu práci.
V neděli jsem vyrazila na pláž Bondi, kde jsem se měla sejít s holkama a Brazilcem, který nám měl říct co a jak ohledně promo akce na pláži. Dorazily jsme všechny včas, připojila se k nám ještě jedna Australanka. Brazilec klasicky dorazil pozdě. Dal nám velké vlajky, letáčky a 4 hoďky jsme se procházely po pláži a otravovaly lidi s letáčkama. Bylo pěkný vedro, nohy nás pálely od horkého písku, vlajky se pěkně blbě nosily, protože foukal silnej vítr. No, ale nakonec jsme to přetrpěly a v pět jsme skončily.
Ještě tentýž večer jsem s Australankou Rochelle vyrazila před propagovaný brazilský klub a rozdávala letáčky tam, za každou duši, kterou jsme tam nahnaly, jsme měly dostat peníze na víc. Po deváté jsme šly do klubu a dostaly pár drinků zdarma. Já už jsem si pak šla pro výplatu, čekala jsem bůhví co, protože se mi podařilo nahnat dovnitř několik lidi. Jenže milí Brazilci to samozřejmě nepřiznali, takže jsme dostali jen peníze za chození na pláži a zbytek sbohem. Hmm, velké zklamání.
V úterý se mi ozvali z další práce, ať přijdu na pohovor. Tak jsem zase celá natěšená a vyfiknutá vyjela na Bondi Junction. Zde jsem se sešla s Rusem :-D Vysvětlil mi mojí práci a ať to přijdu druhý den zkusit. Práce spočívala v tom, že se prodává dosti drahá kosmetika – šminky kolemjdoucím paničkám. Líčidla jsou to opravdu luxusní, 100 % přírodní produkt. Zádrhel je však v systému odměňování. Člověk se musí snažit od devíti ráno do desíti do večera (to je tedy jen teď přes vánoční špičku) a prodat co nejvíce, pak jsou z toho slušné výdělky – 25 % z tržeb. Jenže… proces je to dosti náročný. Nejprve je třeba odchytit tu správnou paní a ukecat jí, aby se posadila a nechala se namalovat.
První problém – na make-up já moc nejsem, nenosím ho. Měla jsem docela obavy, jak to bude vypadat, až to na ty obličeje budu plácat. Světe div se, ty šminky jsou asi fakt zázračný, na každý ženský to opravdu vypadalo krááásně. Jenže jaksi kupovat nechtěli. První den jsem to překousla. Problém byla i jazyková bariéra, přeci jenom se v angličtině neumím tolik rozplývat, slovní zásoba pokulhává. Druhý den jsem naběhla plná sil, které mi však po hodině opustily. To jsem totiž zjistila, že budu pracovat do desíti do večera. Nu a za celou dobu jsem dokázala prodat jen jednu sadu a nějakej krém. Dosti slabota. Jediné pozitivní na tom dnu bylo, že mi všude okolo hráli vánoční písničky. Večer jsem byla rozhodnutá, že tudy moje australská pracovní kariéra nevede, i když je to práce čistá a voňavá, nu obchodník holt nejsem. Asi raději budu dělat v pekárně :-D
V pátek ráno jsem napsala omluvnou sms, že už nepřijdu. Takže hon za prací stále pokračuje, držte mi palce, jdu to zkusit do pohostinství.
Kompletni galerie (Kompletní galerie zde)
