Druhý den v Melbourne nás probudil neskutečnej slejvák. V tu chvíli jsme začali přemýšlet o tom, zda uskutečníme námi plánovaný výlet autem. Přeci jen jsme ale nejeli takovou dálku, abychom pak nic neviděli. Déšť nedéšť, po sedmé ráno jsme vyrazili do půjčovny aut. Filip tu už dopředu zamluvil vůz, byl nám přidělen Hyundai i30 a dokonce byl modrej (moje barva). Přidala se k nám ještě Filipovo kámoška Zuzka. Když už jsme byli tedy všichni, výlet mohl začít.
V duchu jsem si říkala, jak se asi Filip popere s řízením vlevo. Vypadalo to asi takto: sedl za volant, pošteloval sedačku a zrcátka, nastavil GPSku a jeli jsme. Jakoby se nechumelilo, jízda vlevo ho nijak nepřekvapila. Za to já na místě spolujezdce měla pořád takové ty řidičské tiky – zpětné zrcátko jsem chtěla mít natočené k sobě a občas jsem měla chuť řadit za Filipa. Na volantu jsou na opačných stranách blinkry a stěrače, takže to byla asi jediná Filipova slabá stránka. Když jsme odbočovali, stírali nám stěrače, když pršelo, stěrače z jakéhosi divného důvodu nefungovaly :D. Ale alespoň jsme se Zuzkou zasmály cizímu neštěstí.
Taky se Filipovi moc nechtělo odbočovat vpravo. V Melbourne mají totiž zvláštní způsob, jak tento úkon provést (jen na některých křižovatkách).
Říkají tomu HOOK TURN a vypadá to takto:
Pro nováčka je to v praxi celkem honička. Průjezd městem trval docela dlouho, pak už jsme ale svižnějším tempem a stále za deště směřovali k městu Torquay, kde začíná Great Ocean Road.
Jízda po Great Ocean Road je jednou z nejkrásnějších projížděk při oceánu.
Cesta se tu různě klikatí a člověku se neustále zobrazují překrásné přírodní scenérie k obdivování.
Naše první zastávka byla v Point Addis. Počasí se tu začalo vylepšovat a my si pomalu ale jistě začali vychutnávat působivé výhledy na oceán.
Po stezce jsme došli na pláž a pozorovali vlny, jak narážejí do obřích skal.
Aireys Inlet je malinkatá vesnička s krásným bíločerveným majákem. Maják je dalším lákadlem pro všechny turisty s foťákem, takže ani my jsme si nemohli odpustit jej nevyfotit.
V městečku Lorne jsme zalezli do informačního centra. Všem třem se nám rozzářila očička, když jsme viděli všechny ty informační letáčky, které jsme si mohli nabalit do batohu. Pani nám tu poradila, kudy se vydat k vodopádům a kde najdeme koaly v divočině. Před informačním cetrem seděli vzorně v řadě papoušci kakadu, jedna paní je tu krmila. Už tak byli dost vyžraní, tak jsme si řekli, že dietu určitě držet nebudou a taky jsme jim něco do zobáčku podali.
Erskine falls jsou uprostřed hlubokého lesa, všude spousta krásné zeleně, čerství vzduch a taky sluníčko. No byla to úžasná oáza klidu, škoda jen že jsme se nemohli zdržet déle.
Výprava za medvídkem koala byla trochu delší, nejprve jsme je ve stromech vůbec neviděli. Když jsme pak ale konečně spatřili prvního, objevovali se další a další. Najednou jich bylo jako hub po dešti. Jsou krásnííí ale strašně líní. Všichni byli schouleni do klubíčka a chrupkali v korunách gumovníků. Kdybyste je někdo chtěl hledat, tak jsou k zahlédnutí v místě zvaném Kennett River.
Do Apollo Bay jsme dojeli už k večeru, takže jsme si tu zaplatili hodně levný backpacker a přenocovali jsme tu. Pokoj jsme měli pro čtyři, my byli tří a uprostřed noci se k nám přidal ještě jeden úplně na mol spolubydlící s pracovním názvem Saša. Ráno nás pan domácí překvapil s velkolepou snídaní zdarma.
Bylo to moc milé. Celkově lidé ve Victorii na nás působili moc příjemně, všichni jsou tu přátelští, povídaví a rozhodně nikdo nikam nespěchá.
Ranní pohled na oceán nám vyrazil dech. Slunce se odráželo ve vlnách, pláž byla lemovaná zelení, foukal příjemný ranní vánek (dobrá, trochu zima byla, ta nám ale tuto romantiku nepokazila).
Cesta přes Great Otway National Park místy připomíná krajinu na Novém Zélandu.
Poté nás cesta zavedla zpět na pobřeží, kde jsme si vychutnávali snad všechny zastávky. Nejznámějším místem je Dvanáct apoštolů. Jsou to obří kameny, které velkolepě vyčnívají z oceánu.
Vznikly díky erozi vápencových útesů.
Bouřlivý oceán a silný vítr postupně narušovali pevninu až vytvoříli jeskyně a útesy.
Jedním z nejznámějších mostů je London Bridge, který se bohužel v roce 1990 propadl.
Celkem jsme najeli asi 800 km, do Melbourne jsme přijeli pozdě večer.