Čím více se blíží den našeho odjezdu, tím více zjišťujeme, kolik jsme toho ještě vlastně nestihli. A tak tedy v posledních dnech chodíme po městě, fotíme známá i neznámá místa. Jedním z našich oblíbených je staré nástupiště vlaku ve stanici Museum. Je navíc přímo u nás před barákem.
V přístavišti Circular Quay jsem se musela vyfotit s obludnými Aboriginci, kteří tu hrají na didgeridoo.
V Sydney je jeden zábavný park, jehož brána je taková prazvláštní. Tyčí se v na severním konci Harbour Bridge a tak nějak se do místní krajiny nehodí.
Za celou dobu, co tu jsme, jsme se nepřinutili jít se tam podívat. Opravdu není o co stát, naše tušení nás nezklamalo.
Návštěva námořního muzea se nám mooc líbila. Prohlídka zahrnuje návštěvu ponorky, torpédoborce Vampire a bárky James Craigh.
Zabralo nám to celé odpoledne. Byli jsme pěkně znavení. Při prolézání ponorkou mi nebylo ale moc do zpěvu. Prostory jsou to pěkně stísněné. S mojí výškou trpaslíka jsem ale neměla problém prolézt veškerými průchody. Ani jsem se nemusela moc ohýbat.
Ponorka pobere 68 pasažéřů, každý tu má i svojí postel. Jeden starý pán nám popisoval, jak se do ponorky dostávala torpéda a jak to pak vypadalo, když se torpéda vystřelila.
Na torpédoborci jsme si vyslechli výklad od veterána, který na lodi Vampire sloužil.
V místnosti, kde je místo kapitána, to byl samej přístroj. Můj kápo si vyzkoušel, jak měkké kapitánské křeslo je. Pak jsem si tam ale sedla já, protože už mě bolely nohy.
Bárka James Craigh je krásná dřevěná třístěžňová loď. Je plně funkční a každý měsíc se na ní pořádají plavby kolem Austrálie.
V Hyde Parku se dva týdny konají „nudlové trhy“. Je tu spousta stánku s čínským, thajským, malajským, japonským, tureckým a nevím ještě jakým jídlem. Byli jsme tam skoro každý den a pokaždé jsme si pořádně naplnili pupky. Jednou se k nám připojila Kristýnka, jindy zase Filipovo kamarád ze squaše.
V sobotu jsem ukončila kariéru v Ogale.
Než jsem se ale rozloučila i s posledníma kuřatama, zažila jsem v Ogale požár. Tak si v poklidu obsluhuju zákazníky, otočím se a ouha, plamínky nám šlehaly z grilu na masa. Volám: „Kristýýýý, hoříí!!!“ Kristýna: „To přejde!“ Hih, nepřešlo. Samy jsme požár bohužel neuhasily a musely jsme zavolat hasiče. Oheň neoheň, nenažranci chodili do šopu dál a chtěli jíst. Nic je neodradilo, a když prý tedy neděláme burgry, tak by si dali alespoň hranolky a kuře. To už ale i velký šéf uznal, že v záplavě hasícího prášku nemůžeme jídlo prodávat a nekompromisně obchod zavřel. Následoval asi pětihodinový vyčerpávající úklid, potili jsme snad i krev a bordel stále nebral konce. Nakonec se večer zase otevřelo a v plné parádě se vše dostalo do normálu. Takto jsem v Ogale zažila asi úplně všechno, co se dá.
Dalším místem, které stále zůstávalo na našem seznamu a které jsme chtěli vidět, byla Opera. Zaplatili jsme si prohlídku celým areálem.
Říkali jsme si, že to asi nebude nic moc, že to bude určitě ošklivej „kulturák“. Opak je však pravdou, byli jsme mile překvapení, Opera zevnitř vypadá lépe než zvenku. Koncertní sál je obrovský, pojme necelých 2700 návštěvníků a využívá se k rozmanitým účelům. Jsou v něm největší mechanické varhany na světě s 10154 píšťalami. Celkově je dost zajímavé procházet těmi obrovskými skořápkami zevnitř, stojí to za to.
Naše poslední grilování jsme spáchali u nás na střeše. Rozloučili jsme se s našimi španělskými kamarády. Moc se těšíme, až se s nim potkáme třeba ve Španělsku nebo v Čechách.
Počasí se zase trochu umoudřilo a byl vskutku nádherný den. Tady je Jenny a Mike, kteří s námi bydlí.
A abychom zakončili letní sobotní den se vší krásou, zašli jsme na večeři do Darling Harbour. Přístav večer celý září, až nás přepadl smutek a stesk. Sydney je honosné, pulzující město. Přirostlo nám k srdci. Jen ti Číňani kdyby tu nebyli!!!!
Právě teď dobalujeme kufry, které budeme posílat domů a za dva dny vyrážíme do Alice Springs. Půjčíme si auto a trochu to tam prozkoumáme. Po pěti dnech přelétáme jen na otočku do Sydney a odtud pak vyrážíme autem na sever Austrálie. Uluru těš se, my tě pokoříme!
