Nad Gold Coast konečně vysvitlo sluníčko, takže jsme se drobátko vyráchali v moři.
Bohužel čas nás neúprosně tlačil dál, vyrazili jsme do místního zábavného parku. Park je pojat v duchu filmů z dílny Warner Bros. Horská dráha pojmenovaná po Supermanovi se rozjede během dvou sekund z 0 km/h na 100 km/h. Docela dobrej adrenalin. Všude jsme tu potkávali známé „osobnosti“ a mohli jsme se s nimi i vyfotit.
Následující den jsme strávili v mořském světě, kde nás pobavilo představení lachtanů. Byli to pořádní mackové a pro rybu udělali cvičitelce, co jí na očích viděli.
Delfíni skákali několik metrů do vzduchu, jako kdyby měli místo ploutví křídla.
Rejnoků jsme se nejprve báli, pak jsme ale zjistili, že chtějí akorát podrbat za uchem.
Filip si prolezl opičí dráhu, já tam nemohla, protože jsem měla sukni.
Ještě jsme stihli vodní park, byla ale dost zima a zataženo, takže jsme mega skluzavky vzali hopem. Na jedné z nich člověk jezdí vzhůru nohama.
Do Brisbane jsme dojeli až večer. Projeli jsme se lodí, prošli uličky s historickými budovami a vyjeli za město. Zoufale jsme hledali nějaké rozumné parkoviště, kde bychom mohli přespat. Buď to byla moc velká pustina, kde by nás nejspíš sežrali vlci, nebo tam naopak bylo moc rušno. Nakonec vyhrálo parkoviště u KFC. Po zkušenosti s policií jsme se raději zašili pěkně do kouta.
Počasí nám moc nepřálo, a tak jsme byli trochu na vážkách, co podnikneme dále. Další zastávkou měl být Fraser Island, největší písečný ostrov na světě. Na délku měří 120 km a na šířku 24 km. Písek je tu úplně, ale úplně všude. Kromě deštného pralesa se tu nachází mangrovníky a žije spousta australských zvířátek. Dle průvodce a vyprávění kamarádů jsme věděli, že je to prostě ráj. Jen musí svítit sluníčko! Aby se člověk na ostrov dostal, je třeba půjčit si jeepa, zaplatit vstup do národního parku , poplatek za kempování a trajekt a půjčit si veškeré kempovací věci. No není to zrovna nejlevnější výlet, takže není divu, že jsme hodně moc přemýšleli, zda tam v lijáku vyrazíme. Naše zvědavost ale byla silnější než my. Dojeli jsme do Rainbow Beach a zašli do několika půjčoven. Nabízeli nám nové fajnové čtyřkolky v ceně okolo 50 000 AUD (1 000 000 Kč), což jsme si ale půjčit netroufli. Auta zde totiž nejsou pojištěná, pojišťovny je odmítají pojistit. Veškeré škody na autě bychom hradili my. Podle půjčovny se každé páté auto vrátí alespoň s nějakou otlačeninou. V jedné z půjčoven nám nabídli takového pěkného postaršího jeepa akorát pro dva a se zálohou 5000 AUD. Šli jsme do toho. Před výjezdem musí každý projít asi 30 minutovou přednáškou o bezpečnosti na Fraseru. Vyslechli jsme, jak co nejopatrněji jezdit po písečné pláži. Dostali jsme mapu, kde nám paní přeškrtala většinu cest do vnitrozemí, a my byli celí smutní, že se tam nepodíváme. To jsme ale ještě vůbec netušili, jak tamější cesty vypadají. Další důležitou radou bylo to, jak se chovat, když potkáme divokého psa dinga. A že jich je prý na ostrově spousta, samozřejmě, že jsme na ně měli smůlu a žádného jsme neviděli. Také jsme dostali tabulku s časy odlivů. Vždy tři hodiny před odlivem a dvě hodiny po totiž smíme jezdit po pláži.
Vystrašení jsme byli tedy docela dost, obrázky utopených aut v moři nám moc kuráže nepřidali. Pořád pršelo a my jsme si říkali, jestli jsme se na to neměli opravdu vyprdnout. Nicméně vše už bylo zaplaceno, takže hurá přebalit věci z campervanu.
A jedeeem. Nejdřív na trajekt.
Cesta trvala asi tak 5 minut. Když nás vyplivli na pláži Fraseru, začal ještě větší slejvák a my se začali zahrabávat do písku. Auto moc rychle nejelo. Po chvilce to ale Filip vychytal a už jsme si to drandili po pláži.
Času do přílivu jsme měli docela dost, takže jsme dojeli až na druhý konec ostrova. Přes písečnou dunu jsme se krokem dohrabali do kempu. Byl oplocený proti divokým psům, takže jsme mohli usínat s klidem. Už v půl sedmé večer tu byla tma jak v pytli, pořád lilo, takže jsme zalezli do stanu. Noc to byla dlouhá. Všude pořád něco šustilo, asi se kolem stanu prohánělo hodně zvířecích neřádů. Z prvního dne jsme nebyli vůbec nadšení, spíše zklamaní.
Druhý den se ale povedl výborně. Hned ráno už svítilo sluníčko.
Rozhodli jsme se zajet z pláže do vnitrozemí jednou z povolených cest. Cílem bylo jezero Allom. Cesta byla dlouhá jen devět kilometrů, tak jsme si říkali, to bude pohodička. Nebyla to pohodička. Cesty ve vnitrozemí jsou z písku, jak jinak, a jede se v nich pěkně na houby. Auto plavalo, jako kdybychom jeli po sněhu. Z krátkého výletu se rázem stal výlet skoro půldenní. Těch devět kiláků jsme jeli třičtvrtě hodiny!!! A nikoho jsme nepotkávali. V duchu jsem si říkala, že tady musíme jistojistě uvíznout. Světe div se, dojeli jsme až k jezeru. Po jízdě jsme byli oba naklepaní jak řízky před smažením, v jeepu to hrozně drncalo, člověk neudržel ani nohy na zemi. Filip měl pocit, že řídí v letu.
Milým překvapením byly želvičky v jezeře Allom. Koupat se tu ale nedalo, takže po krátkém odpočinku jsme vyjeli zase zpět na pláž.
To už jsme potkávali další blázny, kteří dostali báječný nápad jako my, jet se podívat na želvy.
Největším potokem na ostrově je Eli Creek. Je to taková oáza, kde se snad každej chce svlažit. Filip se nechal unášet proudem z vnitrozemí až na pláž.
Večer jsme zakempili v Central station. Docela tu žrali komáři. Už se nám spalo ale o něco lépe. Ráno nás probudil řev ptáků, a tak jsme vstali a vyrazili na jezere Mc Kenzie.
Lake McKenzie je asi nejkrásnější místo na ostrově. Voda je tu úplně průzračné, a to vše je jen voda dešťová. Jezero nemá žádný přítok ani odtok.
Užili jsme si tu krásné dopoledne.
Kolem oběda jsme vyrazili směrem na pláže. Po neskutečně kodrcavé cestě jsme dojeli jeden z mnoha autobusů, které tu vozí turisty. Busy jsou speciálně upravené na jízdu terénem, takže nemají problém projíždět krkolomné cesty. Tento takové štěstí bohužel neměl. Zapekli se mu brzdy a celej zdechl. Zacpal tak jednosměrnou cestu od jezera.
Bylo naprosto nepředstavitelné, že se budeme muset v hlubokém písku otočit a jet v protisměru několik kilometrů. Bohužel opravdu nic jiného nám nezbývalo, takže spolu s dalšími jeepy jsme se zahrabávali a zase vyhrabávali, až jsme se všichni otočili a vyrazili jednosměrnou kamsi. Nikdo nevěděl kudy na pláž, ale ujet jsme museli.
Bohužel jsme potkali ještě několik dalších autobusů v protisměru, takže otáčecích manévrů byla spousta. Pak se najednou našel jeden dobrák, který povídal, že ví kudy na pláž. Celí zmožení z věčného klepání jsme jeli vnitrozemím dalších 16 km.
Ztratili jsme spoustu času a už jsme museli jet na místo, odkud nás převezla loď zase zpátky na pevninu.
Fraser Island byl pořádné dobrodrůžo, úžasnej výlet. Ještě že jsme ho nakonec nezrušili!
