Z Alice Springs jsme se vrátili do Sydney přes naše „oblíbené“ letiště v Melbourne. V Sydney jsme se ubytovali v útulném hotýlku, večer se ještě jednou sešli s našimi kamarády a ráno jsme už běželi do půjčovny campervanů. Tentokrát máme menší Toyotu, kde se uvnitř dá pouze spát. Vařit se musí zvenku. Není vůbec žádná šance udržovat pořádek, asi máme moc věcí. Za jízdy lítá páté přes dáváté, takže čurbes se vytvoří, ani nevíme jak.
Směr naší jízdy je jasný. Přes Harbour Bridge vyrážíme na sever do Cairns, pěkně do teplých krajin. Cesta to bude dlouhá, se spoustou odboček a zastávek. Snad to za tři týdny všechno stihneme.
Naším prvním cílem byla vinařská oblast Hunter Valley. Na dvě noci jsme tu zaparkovali v jednom z místních kempů. Druhý den ráno jsme se pěšky vydali do městečka Cessnock, kde jsme našli společnost Rovers, která zprostředkovává výlety po vinicích spolu s ochutnávkami vín. Naskočili jsme do minibusíku a hurá na vína.
První zastávkou byla vinice Kevin Sobels. Dostali jsme asi dvanáct různých vín společně s dokonalým výkladem. Řeč paní domácí dolazoval obrovskej bernardýn svým slintáním. Vínečka nám chutnala, takže není divu, že když jsme odtud odcházeli, kolena se nám začala podlamovat. A to bylo teprve půl jedenácté ráno. V tomto duchu se pak odehrával celý den. Naštěstí se zastávky na vinicích prokládali se zastávkami na ochutnávky různých pokrmů (olivy, sýry, čokoláda,…), takže jsme nebyli opití, jenom se nám chtělo hrozně spát. Celkové zhodnocení ochutnávek v Hunter Valley – ani trochu jsme se necítili jako Pražáci, kteří přijeli na Moravu. Podstrkování hnusných vín a opíjení přeslazeným burčákem se tu nekoná.
Následující den jsme udělali zastávku v Nelson Bay na oběd. Narazili jsme tu na hejno pelikánů, kteří chtivě okouněli u stánku, kde si rybáři čistí své úlovky.
Nejvyšší strom v NSW, který je 400 let starý a 70 metrů vysoký, nás zas až tak moc nenadchl. Je to prostě další z mnoha gumovníků, které v okolí rostou snad všude.
V Port Macquarie jsem si nemohla nechat ujít koalí nemocnici. Milá paní pečovatelka nám povídala příběhy koal. Koale na fotce je 23 let. Na svobodu už se ale nepodívá, takže se s ní můžou klidně mazlit. Pak tu byla třeba koala s amputovanou nožičkou a taky několik sirotků.
V Nambucca Heads je vidět, jak se řeka vlévá do moře. Okolo je krásná příroda, prostě nádherné místo na zastavení. Filip do oceánu i řeky skočil téměř okamžitě, mě zas až takové horko nebylo. V téhle době jsou zase vidět velryby. Tentokrát se vrací z oblasti bariérového útesu a plavou na jih.
Narodní park v Dorringu nám dal celkem zabrat. Od moře jsme se autem vyškrábali do výšky 780 metrů nad mořem. Než jsme dorazili na vrchol, zastavili jsme se na oběd. Asi jsme nebyli jediní hladovějící.
Potvorák patrně vyčmuchal vůni palačinek, které jsem kuchtila, a přišel se na nás podívat. Určitě měřil víc jak metr. Já se ho bála. On se naštěstí bál také, takže stačilo zadupání a byl na stromě.
V deštném pralese byl chládeček. Zpoza každého stromu ptáčkové vyhrávali lahodné tóny. Nepříliš dlouhá cesta nás zavedla k parádnímu vodopádu.
V Coffs Harbour se pěstují banány. A aby to bylo všem jasný, jeden velkej banán vyrostl přímo u silnice. Taky jsme tu vylezli na jeden výběžek a zase jsme pozorovali velryby.
Pátý den našeho cestování jsme dojeli do městečka Grafton, kde rostou fialové stromy Jacaranda. Přenocovat jsme se rozhodli na parkovišti před Mekáčem. Po půl hodině se tu sešla místní mládež a bylo po spánku. Začali popíjet a závodit po parkovišti s autama. Takže jsme se přesunuli na parkoviště před supermarket. Noc to byla klidná, za to to ráno. Asi v šest hodin nás vzbudili dva opilci. Začali na nás klepat a neskutečně otravovat. Když už nám zvedli i stěrače a lomcovali s autem, museli jsme zase ujet. Dojeli jsme do klidné čtvrti a dali si snídani. Po umytí nádobí najednou přestalo hrát autorádio. Ajaj, zapomněli jsme vypnout světla, nabíjeli jsme iPhony a ještě do toho šla lednička. Takže bylo po baterce, nastartovat nešlo. A co teď? Neděle, sedm hodin ráno. Nikde ani živáčka, nešlo nám ani stopnout žádné auto. Popadla nás trochu beznaděj, že tu budeme muset zůstat déle, než jsme plánovali. Oslovili jsme procházející pejskařku, zda by nám nepomohla. Byla moc hodná a zavolala nám svého manžela, který hned přijel a pomohl nám nastartovat.
Byron Bay je nejvýchodnější místo Austrálie. Došli jsme k majáčku a odtud pozorovali nekonečný oceán.
Na jedné dlouhé pláži jsme se vyblbli při focení bláznivých fotek. Už nás totiž nebaví nudné pózy na stojáka.
V Tweed Heads jsme konečně překročili hranice NSW a dostali se do Queensladnu. Poprvé jsme spatřili Brisbane a Gold Coast – zlaté pobřeží. Lidé tu relaxovali, grilovali na pláži, nikdo nikam nechvátal, prostě pohodička.
Když jsme dojeli do Surfers Paradise, museli jsme hned jít omrknout pláž. A i když nebylo zrovna azuro, utvrdili jsme se v tom, že je to opravdu ráj pro surfaře.
