Po devítihodinovém letu bez jakéhokoliv občerstvení a zábavy jsme konečně přistáli na druhém největším letišti na světě v Bangkoku. Předem jsme měli zamluvené ubytování, a tak jsme naskočili na jakýsi bus, který nás tam měl odvézt. Byli jsme vyplivnuti na ulici Khao San. V tu chvíli nám bylo jasné, že Thajsko je docela jiný svět. Ulice tu praskají ve švech. Všude jsou mraky turistů, Thajců, taxíků, tuk-tuků, stánků, pojízdných „kuchyní“, psů vypadajících, že nás každou chvíli musí kousnout, koček s polovičními ocasy (asi jim je ukousli ti psi) a taky vábných i nevábných vůní.
Po první noci v levné ubytovně s pokojem skoro bez okna ale s klimatizací jsme se probudili do horkého dne. Hned jsme vyrazili hledat lepší ubytování. Po cestě nás odchytlo několik milých Thajců, všichni se vyptávali, jaké jsou naše plány a že nám poradí. Naše nedůvěra v jakoukoliv pomoc od cizích pomalu pookřávala a začali jsme si říkat, jak jsou ti místní hodní. To jsme ale netušili, že i tady se z turistů snaží vymačkat i ten poslední baht. Nicméně s narvanými batohy na zádech jsme všechny odmítli a v pařáku se doplahočili do jednoho z hostelů řetězce Sawasdee s názvem Smile Inn. Náš pokoj měl okno i klimošku, takže jsme byli spokojení a v klidu jsme vyšli do útrob Bangkoku – Města andělů.
První zajímavou zastávkou byl masážní salón s Fish spa. A co že to je? To si člověk ponoří nohy do obřího akvária plného rybiček. Rybičky pak začnou nohy ožužlávat a zbaví vás ztvrdlé kůže na chodidlech. Ale jak strašně to lochtááááá! Ještě teď když si na to vzpomenu, musím se smát. Řehtala jsem se tak strašně nahlas, že se všichni otáčeli. Jeden pán se dokonce smál tomu, že já se směju. Filip se jen tak uculoval, asi to v sobě pěkně dusil.
Na cestě nás pak odchytl zase jeden „milý“ pán. Naplánoval nám celý den, co všechno musíme vidět a že máme jet tuk-tukem. Řidič nám prý vše ukáže a u památek na nás i počká. Celí nadšení jsme neodmítli a nasedli jsme do tříkolého prskoletu (tuk-tuk).
Jízda to tedy byla téměř smrtelná. Tuk-tuk se vejde skoro všude, takže řidiči se nebojí jezdit v protisměru a prodírat se v kolonách. Už to byl pro nás dost velký zážitek. Spousta řidičů nosí roušky, Bangkok je strašně znečištěn. I my jsme ten smrad z výfuků dost cítili a večer jsme měli oči jak králíci. Za jízdy jsme ale odhalovali krásy města a líbit se nám tu začínalo čím dál víc.
První zastávkou byl chrám s obrovským zlatým Budhou.
Po cestě k další zastávce jsme nasávali vůně od pojízdných kuchyněk. Thajci na jezdícím stánku dokážou uvařit cokoliv. Hygiena teda nic moc, všechno je ale tak strašně dobré, že člověk na tu špínu v zákulisí tak trochu zapomene a prostě se nacpe.
Ve Wat Sang Wat jsme potkali dalšího milého človíčka, který nám začal mazat med kolem úst.
Posílal nás do agentury pro turisty (TAT), kde nám prý naplánují celý náš pobyt v Thajsku, a to strašně výhodně. TAT je státem zřízená agentura, která zadarmo pomáhá turistům, nic ale neprodává ani nezprostředkovává. Říkali jsme si, už abychom v té agentuře byli. Řidič tuk-tuku nám hned nabídl, že nás tam odveze. A co nás v agentuře nečeká… Milí Thajec nám udělal itinerář na celý měsíc a nakonec na nás vybalil částku 25 000 bahtů (1 baht = 0,60 Kč) pro jednoho. Pěkně se nám provalily panenky a docvaklo nám, že to žádná TAT není, ale jen neslušná cestovka?! Slušně jsme odmítli a šli zpět do vozítka. Řidič byl celý zvědavý, zda jsme dobře pořídili. Když jsme mu řekli, že jsme nic nekoupili, byl naštvanej, že z toho nic moc mít nebude. To samé pak probíhalo na dalších zastávkách – v obchodu se šperky, v další agentuře a v krejčovství. Nikde jsme se nenechali ukecat. Všichni tu jsou propojení na falešné TAT a akorát rejžujou. Milí Thajci na ulicích byli dohazovači. A řidiči? Ty z každé zastávky delší než deset minut mají kuponek na 5L benzinu a pokud bychom si něco koupili, dostanou ještě víc. I přes naše odmítání nás ale tuk-tuk provezl po památkách a za celé odpoledne jsme mu zaplatili směšných 30 bahtů.
V Marble Temple jsme si přišli jak v pohádce. Všechno je tu krásně nazdobené zlatem,téměř na každém kroku je zlatý Budha. Mniši meditují a všude je příjemná atmosféra.
Z Golden Mountain se nám naskytl parádní výhled na celý Bangkok. I přes to, že byly teprve čtyři hodiny, vypadalo to, že už se bude stmívat. Ve vzduchu se vznášela spousta smogu.
Večer jsme se ještě šli projít na noční trh. Nacpali jsme se vynikajícími nudlemi a zapili to silným koktejlem. Do postele jsme padli celí zničení s pocitem, že Bangkok je úžasné město, které nás asi jen tak nepřestane překvapovat.
Do Grand Palace jsme vyrazili po svých, měli jsme to jen 10 minut od hotelu. Po cestě nás zase odchytlo několik mafiánů, my už jsme ale nikomu nevěřili ani slovo. V Grand Palace je třeba, aby návštěvníci měli zakrytá kolena a kotníky, proto jsme vyfásli pěkný kostým.
Na desátou hodinu byla naplánována prohlídka s průvodcem, čehož jsme využili. Grand Palace je místo strašně rozlehlé. Byl postaven roku 1782, takže nic moc historického, a sloužil jako sídlo krále v hlavním městě. Phra Si Rattana Chedi prý urkrývá kosti Budhy, dovnitř se samozřejmě nesmí.
Nejdůležitějším místem paláce je kaple se smaragdovým Budhou. Zvenku je zdobená zlatem a blyštivými kamínky, krásná podívaná.
Když už jsme se nabažili zlata se spoustou Budhů, přesunuli jsme se přímo k paláci, kde dříve bydlel král. Tato místa se stále využívají při návštěvě státníků.
Wat Pho ukrývá obrovského ležící Budhu. Jak ho asi dovnitř dostali?
Abychom se přemístili na druhý břeh, museli jsme využít služeb místní hromadné dopravy. Nasedli jsme na ferrynu a přeplavili jsme se k chrámu Wat Arun. Ten je vyzdoben tisíci kousky porcelánu. Po dost strmých schodech jsme se vyšplhali nahoru.
Celí ušoupaní jsme nasedli na soukromou loďku, která nás provezla jedním ramenem řeky Chao Phraya. Člověk by řekl, jak klidná jízda to nebude. Loď ale měla obří motor, asi z nějakého auta, takže to s námi hnal po řece rychlostí blesku. Stihli jsme zpozorovat dosti rozmanitá obydlí, ani se nám nechtělo věřit, že tady opravdu bydlí lidi. Dřevěné domky na kůlech ve vodě sotva stály, všude viselo nějaké to prádlo, ale obyvatelé měli všichni úsměv na rtech. Na plovoucím trhu si člověk může dát i něco k obědu.
Do moderní čtvrti, kde není ani památky po slumech, jsme se dostali lodí a pak vlakem Sky Train. Ani jsme se nestačili divit, jaký styl života najednou tady odhalujeme. Jedno nákupní středisko vedle druhého, mekáče a celkově západní styl nás zase překvapili. Po menším nákupu jsme nasedli do autobusu a za 7 bahtů odjeli do hostelu. Veřejné autobusy jsou hodně levné a je to zase zážitek se s nimi svézt. V zastávce jen přibržďují, takže jízda docela odsejpá, pokud tedy zrovna nejsou zácpy.
Trh Chatuchak nabízí snad úplně všechno. Nakoupili jsme tu pár hadříků, je to ale o nervy. Všude se musí smlouvat, takže je třeba být hodně trpělivý. Nás už v půlce trhu opustili síly, takže jsme se jen kochali, třeba pejsky, které tu taky prodávali.
Kanchanaburi je městečko, kde se nachází slavný most přes reku Khwae. V hotelu jsme si sem zaplatili výlet. K naší smůle na nás bylo zapomenuto a ráno nás nikdo nevyzvedl. S hodinovým zpožděním jsme byli naloženi do minivanu, který jel stejným směrem, a zájezd jsme dohonili. Samotný most nás trochu zklamal, v současné době to je totiž vyloženě turistická atrakce.
Také jsme se vlakem projeli po Železnici smrti.
Když už jsme byli dostatečně natřesení z vláčku, dojeli jsme do vesničky u řeky. Tady jsme nasedli na slona a udělali si okružní jízdu lesíkem. Jízda na slonovi není moc příjemná, hrozně se to kymácí a člověk aby se pořád držel a vyrovnával. I přesto je to ale krásný zážitek.
My jsme jeli na největší slonici, kterou celou dobu doprovázelo malinkaté slůně.
Po slonech jsme nasedli na bambusové vory a sjížděli řeku. Na Vltavě je to asi větší adrenalin :D
Do Ayutthaya jsme se rozhodli jet na vlastní pěst. Koupili jsme levný lístek na vlak třetí třídou a s trochou strachu do vlaku nastoupili. Naštěstí s námi nejeli žádné slepice či jiná zvířata, takže to ušlo. Ayutthaya je bývalé hlavní město, které vzniklo roku 1350. Veškeré waty jsou z té doby, není divu, že jsou napůl rozpadlé.
Na nádraží nás zase ulovili mafiáni, my jsme se ale nedali a než abychom se nechali vozit tuk-tukem, půjčili jsme si kola. Asi by nás to ani ve snu nenapadlo, že v 35 stupňovém horku budeme objíždět památky na kole. Byla to ale méně bolestivá varianta než chůze, takže supermodel kola i s košíčkem jsme uvítali s nadšením.
Nejvíce se nám asi líbil Wat Phra Si Sanphet spojený s Grand Palace.
Ve Wat Mahathat jsme narazili na hlavu Budhy obrostlou kořeny stromů.
Třetí třídou, tentokrát mnohem čistší, jsme si vrátili do Bangkoku. Zase jsme se nacpali na nočních trhách, já šla na pedikúru a Filip k holiči. Ach ty levné služby…
