V sobotu zrovna nebylo počasí na nějaké velké koupání, tak jsme se oblékli do džín a vyrazili na procházku po pobřeží z Bondi Beach na Coogee Beach.
Bondi Beach byla plná serfařů. Serfování vypadá moc lákavě, budu to muset co nejdřív vyzkoušet. Trochu nechápu jak to, že se v té vodě navzájem nepomlátí. Na Bondi je to totiž i ve vodě hlava na hlavě.
Tento týden byl dost chladný. Já jsem začala hledat práci, Filip rozjel projekt. Za celý týden jsem rozeslala mraky životopisů na úklidy, hlídání dětí, recepční, administrativa, promoakce. A nikdo se neozval. A jestli to bude trvat jako v ČR, tak se ozvou za měsíc, což je ne mě dooost pozdě. Ve čtvrtek už mi to hledání začalo lézt na mozek, Filip měl počítačování taky plný kecky. Venku se udělalo hezky, tak jsme vyrazili ven. Vyfotili jsme konečně dům, ve kterém bydlíme zvenku.
V sobotu ráno jsme si přivstali, abychom se mohli honem rychle sbalit a odstěhovat do nového bytu. Jen tak hladce to ale samozřejmě nešlo. Po snídani jsme potřebovali co nejrychleji vyprat povlečení, abychom jej předali čisté společně s vyklizeným pokojem. A ejhle, pračka už makala na plný koule. Tak to si asi počkáme… Po hodině se nám podařilo uloupit volnou pračku a narvat do ní první várku. Joo místní pračky, to je kapitola sama o sobě, ještě se k nim vrátím. Těžko říct, jak dlouho to pralo, ale nakonec to bylo dosti rychlé. Stihli jsme si jen tak tak zabalit kufry a uklidit. Nevím, jak je to možné, ale po 14 dnech tady nám jakýmsi záhadným způsobem ztěžkly všechny věci a kufry rozhodně nevážily 20 kg tak jako po příjezdu do Sydney. A to jsme nic nenakupovali právě z důvodu plánovaného stěhování. Ledničku jsme ani vyklízet nemuseli, ta byla vyluxovaná dokonale, kde nic tu nic. Takže k obědu jsme měli pizzu z místní pekárny Ovšem kolem pizzy tenhle koláč asi jenom proběhl, nemělo to s italskou pochoutkou nic společného. Vedro se v sobotu dalo krájet. Po „obědě“ jsme se vrátili do domu, kde už bylo vzhůru několik spolubydlících.
Dostali jsme zpátky bond, navlíkli si batohy na ramena, kufry zapřáhli a vydali se kodrcavou cestou na autobusovou zastávku. V půli cesty to kolečka mého kufru nevydržela a rozjela se na všechny strany. Kufr jsme vlíkli po zbytečku koleček. Cesta busem trvala 50 minut, Filipovi nebylo pořád moc dobře, takže to byla dosti náročná cesta. V Kingsfordu, kde teď bydlíme, jsme se vybalili, vydrhli koupelnu a večer padli vyčerpáním do postele. V neděli ráno jsme se rozhodli postel a stolky přestěhovat. Jo jo, takhle by to nešlo. Teď už to tu máme lépe prostorově vyřešené a Filip má svůj pracovní koutek.
Žádný pořádný fotky nemáme, nestačili jsme samým úžasem fotit.
