Poslední den v roce jsme oslavili s Kubou a jeho francouzskými kamarády. Kolem druhé hodiny jsme se sešli v The Rocks Observatory parku. I v takto brzkou hodinu tu bylo dost lidí. Zabírali si ta nejlepší místečka s výhledem na Harbour Bridge, aby o půlnoci mohli shlédnout nejkrásnější světelnou podívanou. I my jsme se dokázali vcucnout na jedno slušné místo. Zabrali jsme kus trávy, kde nás později bylo tak kolem deseti.
V Sydney je všude přísně zakázáno pít na veřejných prostranstvích. Observatory park byl jedním z hodně mála míst podél pobřeží Sydney Harbour, kde to bylo povoleno. A podle toho to také vypadalo. Všichni byli dokonale napakovaní plechovkami piv a pytli vína (něco jako český krabicák – ovšem ten australský chutná docela obstojně). My jsme měli namíchanou houbu. Šampáňo jsme nekupovali, přeci jen je dost drahé. Postupem času jsme ještě dokoupili pár plechovek piv. Čekat na půlnoc od dvou hodin odpoledne je docela dlouhá doba, takže hlad a žízeň byla dost veliká. Dokonce se i vybralo počasí a začalo pražit sluníčko. Stihli jsme se i pěkně přichytnout.
K snídani na Štědrý den jsme se konečně mohli oficiálně pustit do napečeného cukroví a pořádně se s ním nacpat. Taky ten samý den zmizelo, asi ho bylo trochu málo. Po lehkém obědě jsme se vydali na pláž. Venku bylo dost horko a pod mrakem. Na pláži foukal vítr jak blázen, takže jsme se raději ani nekoupali a jen se tak poflakovali. Zrádné počasí pod mrakem se však večer projevilo – Filip se spálil na nohou podle plavek.
V sobotu jsme vyrazili do Randwicku, kousek od našeho bydlení, do žokejského klubu na dostihy. Je to opravdu ohromná událost. Pro pány v sakách je to den plný sázek a adrenalinu, pro dámy v šatičkách a v kloboucích den přátelských úsměvů, klábosení a hlavně hodně popíjení vínečka.
My jsem se tu cítili jako praví turisté. Naše oblečení samozřejmě nedopovídalo oděvům členů klubu a taky jsme se nemohli tak rozšoupnout. Filip měl k obědu klasický dostihový párek v rohlíku, já měla tlustý hranolky s kečupem. Stačila jsem se taky neskutečným způsobem pokydat kečupem a hranolkama, tímto jsem přišla o půlku porce a hlad nezahnala. Samotný závod je opravdu krásná podívaná. Ze začátku toho tedy není moc vidět, protože kobyláci startujou kdesi v dálce. Když se pak ale celé stádo blíží k cílové rovince, tají se člověku dech. Po každém doběhnutém závodu jsme se šli na koníky podívat a taky si je vyfotit ve sprše.
Minulý týden v pátek jsem stihla hodně rychle odpovědět na inzerát na gumtree ohledně promotion práce. Hned se mi ozval jakýsi týpek, abych přišla odpoledne na pohovor. V podstatě jsem o práci neměla vůbec žádné informace a nevěděla jsem, co mě čeká. Začalo tedy velké pátraní, kam že se to vlastně mám dostavit. Vytiskla jsem mapu na naší super nové tiskárně, kterou jsme si koupili. To abych mohla tisknout životopisy jeden za druhým. Už nám došla barva, tak z tiskárny toho moc nevymáčkneme.
Odpoledne jsem vyrazila do města. Z Hyde parku mě čekala 1,5 kilometrová cesta pěšky do Kings Cross. Bylo krásné počasí, takže jsem si procházku pěkně vychutnala.
Dneska to bude samej obrázek, Míša už spí a já sotva mžourám.
Takhle nějak vypadá náš běžný den – já pracuji a míša si vychutnává pivo a žere brambůrky.
Tři týdny v Sydney a žádnej klokan!!! Tak to tedy ne, s tím se muselo co nejdříve něco udělat. Na neděli jsme si tedy domluvili s kamarádkou ze školy výlet do Featherdale parku. Bohužel ona musela nakonec do práce, takže jsme vyrazili s Filipem sami. Tento park plný divočiny se nachází dost daleko od centra. Nasedli jsme na vlak a vyjeli do neznáma. Naštěstí Filipovo orientační smysly tentokrát zapracovaly správně, vystoupili jsme na zastávce Blacktown a odtud jsme doběhli dokonce i správný autobus. Pak už byla cesta jen pár minut a my jsme se ocitli před vchodem do parku. Hned u kasy jsme zjistili, že u sebe nemáme studentské průkazky, takže vstup byl bez slevy, sakra práce. První co mě napadlo – tady bude ale pavouků!!! Na tuhle myšlenku jsem ale honem rychle zapomněla, protože se mi naskytl krásný pohled. O pár metrů dále se vyvaloval klokan na sluníčku a bylo mu úplně jedno, že okolo něj chodí lidi a hladí si ho a fotí.
