V pět hodin ráno nás autobus vyhodil v čínské čtvrti malajské metropole Kuala Lumpur. Po celodenním a celonočním cestování autobusem z Thajska do Malajsie jsme vypadali jak vyvorané myši a chvilku nám trvalo, než jsme řidiči uvěřili, že už jsme opravdu v cíli. Filip šikovně zamluvil ubytování předem. K našemu velkému překvapení zastávka busu byla jen necelé dva kilometry od hostelu, takže jsme nahodili bágly na záda a doplahočili se tam. Guest house Green Hut byl na místní poměry dost dobrý, měli jsme i okno, deku bohužel ne.
Monorailem a poté vlakem jsme dojeli do Batu Caves. Počítám s brzkým nástupem angíny, tak vyklimatizovanej vlak jsme ještě nezažili. Než jsme vystoupili, byli jsme zmrzlí jak rampouchy. Batu Caves jsou obrovské jeskyně, svaté místo pro hinduisty. Než se člověk vyškrábe až do samotných útrob skal, musí zdolat 272 schodů, což nám dalo dosti zabrat.
Z Phuketu jsme se dopravili autobusem do městečka Krabi bez větších problémů, cesta trvala necelé tři hodiny. Na autobusovém nádraží v Krabi se na nás zase vrhli místní dotěrní taxikáři a naháněči. Jelikož jsme potřebovali chytnout taxíka na odlehlou pláž Naklong Moung, nechali jsme se jednou odchytávačkou nalákat. Nabídla nám docela dobrou cenu a my se tak v obrovské dešťové přeháňce dostali do malé vesničky u pláže. Ubytování bylo celkem skromné, i když cena tomu vůbec neodpovídala (Koh Kwang Resort). Široko daleko nic nebylo a restaurace měly nehorázně vysoké ceny. Docela nám místní vydřidušství pokazilo náladu. Sedli jsme proto raději na skútr a objeli odlehlé plážičky.
Po dvou nocích jsme se přemístili do Ao Nang. Ubytování v penzionku Lavinia bylo trošku dražší, ale čisté a s klimatizací. Scenérie, které jsou vidět z pláže, jsou opravdu úchvatné. Z vody všude vyčnívají obrovské vápencové skály, některé jsou až 350 metrů vysoké.
Naším dalším cílem se stal ostrov Phuket. O této lokalitě je známo, že je hodně moc turisticky profláknutá a že tu bude více turistů než zajímavých míst. Naším plánem tedy bylo zůstat zde jen dva dny. Jako dopravní prostředek z Chiang Mai jsme zvolili letadlo. Let trval dvě hodiny a byl to asi můj nejhorší let v životě. V Thajsku už jsme byli týden a já si pomalu začala říkat, že naše střeva a žaludek si na místní kuchyni zvykli bez problémů. To jsem se sakra zmýlila. Právě v letadle se ozval můj pochroumaný žaludek a já tak celý let strávila objímáním záchodové mísy. V jednu hodinu ráno nás na letišti v Phuketu vyzvedl taxík a dovezl nás do krásných bungalovů Sansuko Ville.
Následující den jsem si pěkně poležela s teplotkou a Filip mezitím prozkoumával okolí. Pan domácí ho provezl po malinkatých plážičkách, ukázal mu dobré stravování a pověděl kudy kam se máme vydat. Druhý den našeho pobytu už jsem se vyhrabala z peřin a půjčili jsme si skútr.
Do Chiang Mai jsme se rozhodli vydat vlakem. V Bangkoku jsme si předem koupili místenky do druhé třídy nočního vlaku, první třída už byla totiž vyprodaná. Vyjeli jsme v šest večer a do Chiang Mai jsme dorazili druhý den v devět hodin ráno. Ve vlaku se leželo docela pěkně, ze sedaček se rozloží slušná postel. Bohužel kravál byl nepřeslechnutelný a vlak sebou házel ze strany na stranu, takže spát se moc dobře nedalo. Fotit jsme ve vlaku ale nějak zapomněli, tak se alespoň můžete podívat na můj nový batoh, který se šikovně otevírá z boku jako kufr.
V Chiang Mai jsme se ubytovali v moc pěkném penzionku CM Blue House s francouzským majitelem. Vybavení a jídlo tu bylo díky němu dost po evropském stylu.
Na ulici jsme odchytli tuk-tuka a domluvili jsme se s ním na celodenním výletu. První zastávkou byl Tiger Kingdom – království tygrů. Zaplatili jsme si vstup k těm největším čičinám a pak k těm nejmenším koťatům. Dospělí tygři byli pěkně vypasení, přežraní a hrozně líní. Nehnulo s nimi ani naše drbání, prý jsme drbali moc něžně.
Po devítihodinovém letu bez jakéhokoliv občerstvení a zábavy jsme konečně přistáli na druhém největším letišti na světě v Bangkoku. Předem jsme měli zamluvené ubytování, a tak jsme naskočili na jakýsi bus, který nás tam měl odvézt. Byli jsme vyplivnuti na ulici Khao San. V tu chvíli nám bylo jasné, že Thajsko je docela jiný svět. Ulice tu praskají ve švech. Všude jsou mraky turistů, Thajců, taxíků, tuk-tuků, stánků, pojízdných „kuchyní“, psů vypadajících, že nás každou chvíli musí kousnout, koček s polovičními ocasy (asi jim je ukousli ti psi) a taky vábných i nevábných vůní.
Po první noci v levné ubytovně s pokojem skoro bez okna ale s klimatizací jsme se probudili do horkého dne. Hned jsme vyrazili hledat lepší ubytování. Po cestě nás odchytlo několik milých Thajců, všichni se vyptávali, jaké jsou naše plány a že nám poradí. Naše nedůvěra v jakoukoliv pomoc od cizích pomalu pookřávala a začali jsme si říkat, jak jsou ti místní hodní. To jsme ale netušili, že i tady se z turistů snaží vymačkat i ten poslední baht. Nicméně s narvanými batohy na zádech jsme všechny odmítli a v pařáku se doplahočili do jednoho z hostelů řetězce Sawasdee s názvem Smile Inn. Náš pokoj měl okno i klimošku, takže jsme byli spokojení a v klidu jsme vyšli do útrob Bangkoku – Města andělů.
První zajímavou zastávkou byl masážní salón s Fish spa. A co že to je? To si člověk ponoří nohy do obřího akvária plného rybiček. Rybičky pak začnou nohy ožužlávat a zbaví vás ztvrdlé kůže na chodidlech. Ale jak strašně to lochtááááá! Ještě teď když si na to vzpomenu, musím se smát. Řehtala jsem se tak strašně nahlas, že se všichni otáčeli. Jeden pán se dokonce smál tomu, že já se směju. Filip se jen tak uculoval, asi to v sobě pěkně dusil.
Po několika dnech relaxace v Cairns jsme museli vrátit náš oblíbený campervan a zahájit poslední týden australského putování. Tentokrát jsme se vydali autobusem směrem na jih do Proserpine. Cesta to byla opravdu dlouhá, jeli jsme celý den. Když jsme konečně dorazili do cíle, byli jsme docela rozčarovaní. Počasí bylo příšerné, kvůli hustému dešti nebylo vidět ani na krok. V tomhle že si máme půjčit jachtu a vydat se na týden na moře? Večer za námi dorazili naši kamarádi Johny s Jančou.
Whitsundays je souostroví nacházející se u Velkého bariérového útesu. Je to jedno z nejkrásnějších míst na zemi se spoustou korálových útesů s rybičkami, úžasně modrým mořem a bílými písečnými plážemi. Celí nedočkaví jsme šli spát do backpackeru na Airlie Beach s nadějí, že nás ráno probudí sluníčko a že se budeme moci v klidu nalodit a vyjet.
A ono opravdu! Ráno azuro. Šli jsme se nejprve pěkně vycachtat do uměle vybudované laguny a pak už hurá do maríny zabydlet se na naší jachtičce.
