Po nekonečném kodrcání na Fraser Islandu byla dost velká úleva sednout zase do campervanu a jet po normálních silnicích. Po cestě do Cairns jsme ještě měli neplánovanou spoustu zastávek. Některé jsme ale museli kvůli nedostatku času vynechat. Zastavili jsme se například na čajové plantáži a v blízké továrně na čaj jsme také dva druhy ochutnali.
Kromě velkého Banánu jsme také narazili na velké Mango a na velký Rum. V městě Bundaberg je největší australská rumárna. Všude okolo se pěstuje cukrová třtina. Prošli jsme si místní muzeum a s velkým překvapením jsme zjistili, že první a nejdůležitější chemik v této továrně na rum byl Čech. Od té doby má Bundaberg rum bezkonkurenční chuť. Popravdě řečeno, ten jejich rum vůbec nechutná jak náš rum. Božkov je prostě Božkov.
Nad Gold Coast konečně vysvitlo sluníčko, takže jsme se drobátko vyráchali v moři.
Bohužel čas nás neúprosně tlačil dál, vyrazili jsme do místního zábavného parku. Park je pojat v duchu filmů z dílny Warner Bros. Horská dráha pojmenovaná po Supermanovi se rozjede během dvou sekund z 0 km/h na 100 km/h. Docela dobrej adrenalin. Všude jsme tu potkávali známé „osobnosti“ a mohli jsme se s nimi i vyfotit.
Z Alice Springs jsme se vrátili do Sydney přes naše „oblíbené“ letiště v Melbourne. V Sydney jsme se ubytovali v útulném hotýlku, večer se ještě jednou sešli s našimi kamarády a ráno jsme už běželi do půjčovny campervanů. Tentokrát máme menší Toyotu, kde se uvnitř dá pouze spát. Vařit se musí zvenku. Není vůbec žádná šance udržovat pořádek, asi máme moc věcí. Za jízdy lítá páté přes dáváté, takže čurbes se vytvoří, ani nevíme jak.
Směr naší jízdy je jasný. Přes Harbour Bridge vyrážíme na sever do Cairns, pěkně do teplých krajin. Cesta to bude dlouhá, se spoustou odboček a zastávek. Snad to za tři týdny všechno stihneme.
Třetí den jsme brzy ráno vyrazili do národního parku Watarrka, kde se nachází Kings Canyon. Je to ohromná pískovcová roklina, skály jsou až sto metrů vysoké. Na některých místech jsou vidět zkameněliny mořských tvorů a stopy moře, které tu bylo před tisíci lety.
Po další stovce kilometrů jsme vystoupili do snad ještě většího vedra než na Uluru. Mouchy tu byly ještě drzejší. Už jsme nevěděli jak se jich zbavit, tak jsme na ně začali alespoň pořádně nadávat. První kratší procházka vedla podél skoro vyschlého potůčku, kde byly pozůstatky starých ohrad, kam farmáři naháněli dobytek, aby se napil.
Po ranním „zahřátí“ svalíků jsme se přesunuli až k samému kaňonu. Teplota se blížila k 35 stupňům, a tak jsme dost zvažovali, zda máme jít náročný track po hraně kaňonu. Nakonec jsme natočili flašky vodou a vyrazili do výšin. Výstup to byl náročný. Po prvních pár metrech už z nás zase chrčel pot. Podobně na tom byli i ostatní turistíci.
Ve středu ve čtvrt na šest večer jsme oficiálně opustili Sydney. Celý den nám nebylo moc do smíchu, a když došlo k poslednímu loučení se spolubydlícími, neubránili jsme se slzám. Museli jsme se uklidnit tím, že něco hezkého končí, ale nové pěkné věci pro změnu začínají. No, i když nevím, zda tedy začátek našeho cestování byl zrovna pěkný. V sedm večer jsme dorazili na letiště do Melbourne. Let do Alice Springs byl naplánován až na sedmou hodinu ranní, tím pádem jsme museli přenocovat na letišti. Nejdřív jsme si říkali, že to bude v pohodě, najdeme nějakou klidnou lavičku a jako homelesáci se zabydlíme a pěkně se vychrupkáme. Tak první problém už bylo jen najít tu správnou lavičku. Letiště jak blázen a nikde žádná rozumná lavička?! Dobrá, usteleme si tedy na zemi. Po půl hodině snahy o spánek jsme se museli kvůli hrozné zimě z klimošky přestěhovat jinam.
Čím více se blíží den našeho odjezdu, tím více zjišťujeme, kolik jsme toho ještě vlastně nestihli. A tak tedy v posledních dnech chodíme po městě, fotíme známá i neznámá místa. Jedním z našich oblíbených je staré nástupiště vlaku ve stanici Museum. Je navíc přímo u nás před barákem.
V přístavišti Circular Quay jsem se musela vyfotit s obludnými Aboriginci, kteří tu hrají na didgeridoo.
