Pozorně si prohlédněte následující dvě fotografie. Tou první je fontána na Martin Place v ulici Pitt Street a na dalších dvou je most na rohu Campbell St a Elizabeth St.
Čas neúprosně letí a my pomalu začínáme počítat naše poslední dny v Austrálii. Domů ale jen tak nepoletíme, předtím nás ještě čeká velké dobrodružství. V plánu máme cestu na sever po východním pobřeží Austrálie, ze Sydney do Cairns. Podle mapy máme před sebou něco přes 3 000 kilometrů plných zastávek, odboček, výletů a dalších radovánek. Vyrazíme 24. října v zeleném campervanu a další tři týdny v něm budeme cestovat, spát i vařit.
Rádi bychom navštívili zábavné parky v Brisbane, surfovali v Surfers Paradise, jezdili po pláži na Fraser Islandu a po třech týdnech se dostali až do Cairns. Jakmile vrátíme campervan, čeká nás 15. listopadu přesun autobusem zpět na jih k ostrovům Whitsundays, kde máme na týden pronajatou jachtu. Budeme se tedy celý týden jen opalovat, šnorchlovat a jachtit mezi ostrovy Velkého bariérového útesu.
Na to, kam to vlastně pojedeme, se můžete podívat zde.
Minulý týden v sobotu jsem netrpělivě vyčkávala, kdy už konečně přijde ta správná hodina a já přivítám moji bývalou kolegyni Jaňoucha s kamarády v Sydney. Díky jejich kurioznímu přeletu z Melbourne do Sydney se tomu tak ale nestalo a my se sešli až v neděli. Klatovští vandrovníci totiž v Melbourne čekali na svůj let do Sydney ve správný čas bohužel na nesprávném letišti. Naštěstí sehnali letenky ještě tentýž večer, takže své putování přeci jen posunuli zase o krok dál.
V neděli jsme společně vyrazili na procházku do Botanic Gardens kolem Opery a Harbour Bridge. Podrbali jsme pár papoušků kakaďáků a pak docela promrzlí došli k nám domů.
V pondělí jsme pokračovali tour de Sydney, navštívili jsme čínské zahrady. Počasí nám moc nepřálo, obloha byla pořádně zakaboněná. Přesto jsme si společně vychutnali klidnou atmosféru zahrad.
Možná jste si už říkali, co se s námi stalo, že se s námi slehla zem a podobně. Ve skutečnosti si tak v poklidu pobýváme v Sydney, pracujeme, chodíme na procházky a tak nějak si vychutnáváme no worries life. Také ale pomalu a jistě začínáme plánovat cestu domů . Naše původní vízum vyprší 23.8. Takhle brzo se ale domů ještě nechystáme. Chceme si prodloužit víza, nějaký ten měsíc se zdržet v Sydney a pak se vydat campervanem na velký trip při východním pobřeží Austrálie. Po cestě směr domov se ještě zastavíme v Thajsku a Malajsii. Honza s Alčou byli vysláni jako předvoj a právě v těchto dnech prozkoumávají Thajsko. Dle jejich záznamů je to úžasná země a už se tam opravdu moooooc těšíme.
S těžkým srdcem jsme se s Hellojcma rozloučili a ten samý den jsme přivítali naše nové spolubydlící Mika a Jenny.
Ze začátku jsme měli trochu strach, že to budou velká párty zvířata, páč Mike je Angličan a Jenny je Irka. Opak je však pravdou, nikoho si domů nevodí, jsou moc milí a ještě si pokecáme anglicky.
Protože se tu počasí pořád nechce umoudřit, nezbývá nám nic jiného, než v deštivých dnech zalézt někam pod střechu – ideální jsou muzea. V Museum of Australia mají parádní výstavku dinosaurů.
Máme tady pěknou zimu. Ranní teploty se v posledních dnech přibližují k nule, stojí to dost přemáhání ráno vylézt z peřin do nevytopeného obydlí (topení bohužel nemáme). Tu zimičku pociťují i největší živočiši na Zemi – velryby. Právě v tomto období totiž migrují do teplých vod a my tu tedy máme jedinečnou příležitost pozorovat je na jejich cestě do teplých krajů Pacifiku. Při pobřeží východní Austrálie se prohání velryby Humback (Keporkak). Prý dorůstají délky až 18 metrů a mohou vážit až 50 tun.
Honza s Alčou je vyrazili pozorovat s jejich kamarády ze školy, takže jsme čekali, s čím přijdou. Přišli od oceánu celí nadšení, že ty velrybáky opravdu viděli mávat ploutvemi, vypouštět gejzíry vody, skákat do vejšky. Celí natěšení jsme tedy vyrazili do Little Bay na golfové hřiště, kde jsou parádní útesy a výhledy na širý oceán. Bohužel, ať jsme se snažili sebevíc, žádné vodotrysky jsme neviděli. Když nic jiného, tak jsme se alespoň krásně prošli.
Už jsme tady sedm měsíců, to to letí. Když jsme ještě byli v ČR, Jéňa mi slíbila, že se za mnou přijede podívat. V tu chvíli mi to přišlo skoro nemožné a říkala jsem si, že ta doba je hooodně daleko. Den se sešel se dnem a já jsem přivítala Jéňu s Petrem na letišti v Sydney. Jejich let měl trošku zpoždění, takže jsem při čekání začala být nervózní, i nohy se mi klepaly. Asi jsem měla strach, jaké to bude, až po půl roce uvidím známé tvářičky z Čech. Raději jsem si připravila uvítací ceduli se jmenovkou, kdyby Ti dva náhodou zapomněli, jak vypadám.
